Pravidla pro vedení rozumu

UK FHS

René Descartes

Pravidla pro vedení rozumu

Vasilisa Butusova

5.3.2013

 

 

 

 

Úvod.

Tato práce je referátem knihy René Descarta „Pravidla pro vedení rozumu“¹.Dílo se skládá z kompletních osmnácti "pravidel",  ještě tři označeny pouze záhlavím. Už z názvu traktátu vyplývá, že dílo významného filosofa má několik účelu. Za prvé, je určen pro zlepšení procesu „vedení rozumu“, aby ten, kdo vlastní nějakou mysl, byl schopen otevřít, "vynalézt", aby zjistil, jak cestou zlepšení rozumu, může odhálit pravdu. Ale zároveň, toto dílo ukazuje, že jsou pravidla metodická. Pravda není dána předem, musíme ji  najít. Prostředkem k nalezení pravdy je metoda, kterou může využít každý. Pro úspěšné řešení problému musíme oddělit toho, kdo poznává, od nezávislého na nas objektivního světa samotných věcí, které můžeme poznat. V díle René Descarta lze nalézt ještě jednu myšlenku. Jde hlavně o ideu univerzální metody. Takže v další části své práce budu hlavně popisovat princip metody a její význam pro poznání.

Hlavní  myšlenky.

Jakmile René Descartes přichází k závěru, že metoda je nutná pro odhálení pravdy, začíná přesně popisovat tuto metodu . Tajemství metody, jak řekl autor,  je v tom, že nemůžeme zkoumat pouze jeden předmět, tedy neměli by být věci posuzovány odděleně od sebe. Musíme pozorovat celou řadu věcí , abychom mohli okamžitě vyvodit jednu pravdu z jiných pravd. Chceme-li to provést, musíme nejprve určit, které z nich jsou nejjednodušší, pak se můžeme pouze dívat, jak jsou odděleny od ostatních.

Podle Descarta, metoda je nástrojem člověka. Metoda zlepšuje určité schopnosti, přináší dokonalost, která dosahuje extrémních limitů. To se děje v průběhu analýzy schopností. Musíme si také uvědomit, že nejdůležitějším rysem metody Descarta je jeho odvolání k předmětu činnosti - materiálnímu světu jako celku.

Vzhledem k tomu, že spolu s pozorováním věcí musíme zkoumat i jejich vztahy, metodický pohyb je kontinuální proces. Tak například, nalezení prostřednictvím různých akcí vztah mezi prvními hodnotami A a B, pak mezi B a C, mezi C a D, a konečně mezi D a E, abychom mohli zachytit jejich společné vztahy a v budoucnosti to využívat.

Descartes rozlišuje dva základní způsoby poznávání: intuice a dedukce. Později přidal další, to je indukce. Intuice je centrální poloha karteziánské  racionalistické metody, která vyžaduje jasnost a odlišnost jako nejvyšší a rozhodující kritérium pravdy. Proto učení Descarta o intuici se shoduje s učením přirozeného světa rozumu.

Intuice musíme chápat jako pojetí jasného rozumu, které je tak jednoduché  a jasné, že to nevzbuzuje žádné pochyby, že myslíme. Intuice je představená jako základní akt poznání  a také jeho "bod růstu". Zatím poznání je chápáno jako posloupnost, jako seřazený řetěz intuicí. Je třeba zdůraznit, že karteziánské pojetí intuice, nemá nejen nic společného s iracionální, mystickou intuicí středověké scholastiky, ale je jeho přímý protiklad.

Intuice je v úzké  souvislosti s dedukcí. Pomoci dedukce poznáváme vše, co je odvozeno od něčeho, co můžeme povážovat za spolehlivou znalost. Dedukce je nutná na základě toho, že existuje mnoho věcí, které, i když nejsou zřejmé, ale jsou dostupné spolehlivému poznání, pokud jsou odvozeny od skutečných a jasných zásad prostřednictvím konzistentního a neporušeného pohybu myšlení. Takže  dedukce znamená  pohyb nebo sekvenci, která není v intuici. Kompletní matematická enumerace dokončí nově nalezenou znalost. Díky ní, nic nám neuniká, a už víme trochu o všem.

Pochybnost je jediným spolehlivým zdrojem poznání celého systému, a také jediným způsobem, jak rozvíjet znalosti. Pochybnost, která byla považovaná  za morální faktor, stává se otázkou metodologickou, metodickou.

Metoda René Descarta stanovuje způsob převedení regrese k nejjednodušším axiomám, a tato regrese je důkaz. Tohle převedení běží paralelně důkazu. Vidíme tedy, že vědění získané skrze pravidla metody musí mít formu vyřešených geometrických úloh: odvozené poznatky musí být dokázány postupem dedukce ze základních poznatků. Systém pro řešení úloh, který byl navržen Descartem v podstatě beze změny funguje i nyní. Podstatou tohoto systému je nalsedující postup: za prvé musíme formulovat úlohu v takové podobě, v jaké byla uvedena na začátku, pak musíme sestavit matematický model,to znamená, že musíme vypsat rovnice, které popisují danou úlohu. Pak následuje řešení matematického problému, přičemž musíme ignorovát jeho konkretní obsah. Kdyř najdeme řešení, můžeme ho interpretovat pro konkrétní aplikaci.

Je-li první pravidla popisují metodu samotnou, neboli popis, jakým způsobem můžeme nalézt problém, jak můžeme tento problém zjednodušit a tak dále, pak posledni pravidla traktátu ukazují, jak můžeme řešit matematickou úlohu. Descartes vidí „budovu vědy“ jako "Univerzální  Matematika", proto není to divé, že matematika zaujímá  docela hodně prostoru v jeho výzkumu. Hlavně v této oblasti René Descartes má mnoho významných objevu. Zavedení proměnné bylo důležitým bodem v matematice. Souřadnicový systém, který nese jméno Descarta, umožnil charakterizovat body čísly(souřadnice) a vytvořil koncept matematiky, podle kterého algebra je způsob pochopení geometrie. Descartes zavedl celou řadu pohodlných zápisu. Také vytvořil teorii proporčních vztazích a další.

Pro lepší pochopení bych chtěla shrnout vše, co jsem popsala. Takže z díla „Pravidla pro vedení rozumu“ vyplývá, že metoda je soubor určitých kroků či pravidel, podle kterých musíme postupovat, abychom dosáhli konkretního řešení či cílu. Univerzální metodu poznání pak můžeme označit jako soubor  pravidel či kroků, který objasňuje, jak máme postupovat při řešení jakékoliv otázky. Univerzální metoda je jednoduchým postupem, pomoci kterého dosahujeme poznání, je odpovědí na otázku, jakým způsobem lze rozšiřit naše vědění. Pokud bychom takovou metodou vždycky měli v hlavě, stačilo by během poznávání jen postupovat podle kroků, které by nám předepsala.

„Metodou pak rozumím jistá a snadná pravidla, která  když kdokoliv přesně dodržuje, nikdy nezamění nic nepravdivého za pravdivé a bez zbytečného namáhání mysli stále postupně rozšiřuje své vědění a tak dospívá k pravdivému poznání všeho, co bude schopen pojmout.“²

Metoda je pro Descarta „pramenem všeho ostatního poznán퓳. Pokud chceme poznat, co je pravdivé a chceme-li rozšiřovat naše vědění, stačí si  pouze osvojit metodu a jednoduše následovat pravidla. Je zřejmé, že pokud bychom opravdu měli k dispozici podobnou metodu, naše poznávání a myšlení by bylo daleko efektivnější a spolehlivější.

Ten, kdo zná metodu, sice stále nezná řešení řady otázek, ale přesto přesně ví, jaké kroky by měl podniknout, aby k řešení libovolného teoretického problému dospěl, kdyby toho chtěl dosáhnout; anebo naopak díky metodě postřehne, že daná otázka není s ohledem na poznávací schopnosti, kterými jako lidé disponujeme, řešitelná, a vyhne se tak zbytečnému úsilí a marnění času. Metoda tedy znamená vědění, jakým způsobem dospět k řešení libovolné otázky, pokud je lidmi řešitelná. A vědět, jak něco řešit, je už v jistém smyslu prakticky totéž, jako mít řešení; tedy alespoň pokud jsou pravidla postupu dostatečně jednoznačná a pokud jsme technicky schopni je v přijatelném časovém intervalu provést. V tom spočívá přitažlivost ideje metody, kterou se Descartes snažil realizovat. Tato charakteristika zdá se velmi dobře splňuje naše očekávání a požadavky na to, co budeme v oblasti poznání považovat za základní. Vždyť z metody všechno ostatní poznání vychází, metoda je nástrojem, jehož aplikací veškeré poznání vzniká.

Závěr.

"Pravidla pro vedení rozumu" ​​obsahují v sobě hodně filozofických, metodických a matematických hodnot. Dodnes když nějaký moderní logik nebo matematik chci vědět, jakým způsobem byl proveden vynález, on vždy se odkazuje na pravidla, která napsal Descartes ješte v 17. století.

Přestože "Pravidla pro vedení rozumu" je  jedním z prvních díl Descarta, jsou skutečně nevyčerpatelné, a v nich, v myšlenkách jak realizovaných,tak i nerealizovaných, nadějích a aspiracích, najdeme téměř celou budoucnost Cartesia.

¹ Descartes, René. Regulae ad directionem ingenii: Pravidla pro vedení rozumu. Přeložil Vojtěch Balík. Praha:

Oikoymenh, 2000.

² Tamtéž, s. 29.

³ Tamtéž, s. 33.