Наполеон Бонапарт

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní  opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel. Za svůj život Napoleon svedl okolo šedesáti bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromady a po další téměř celé jedno století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a dodnes tvoří základ francouzského práva. Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje. Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování byla nesmírně vysoká oběť více než milionu francouzských občanů, padlých na četných evropských bojištích. Napoleon Bonaparte se narodil v korsickém městě Ajaccio jako druhý syn nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty advokáta Charlese Buonaparta a jeho ženy Letizie. Vyrůstal s cejchem korsického vlastence, který v sobě živil nenávist k Francouzům jako cizím utlačovatelům,neboť ostrov byl vojenskou mocí připojen k Francii teprve tři měsíce před jeho narozením a obyvatelé stále ještě trpce pociťovali lítost nad ztrátou politické samostatnosti. Rodina Buonapartů žila ve skromných poměrech, přesto nouzí netrpěla. Otec se věnoval spíše literární činnosti a tak na výchovou potomků dohlížela matka, jež je vychovala s láskou, ale poměrně tvrdě. K tomu měla jistě své důvody, neboť Napoleon později přiznal: Nic mi neimponovalo, měl jsem sklon k hádkám a rvačkám, nebál jsem se nikoho. Jednoho jsem bil, druhého jsem škrábal a všichni se mne báli. Nejvíce ode mne zakusil můj bratr Josef. Bil jsem ho a kousal. A ještě ho za to vyhubovali, neboť než se vzpamatoval ze strachu, utíkal jsem už matce žalovat. Tato vychytralost mi přinášela značný prospěch, protože jinak by mě matka byla za mou zálibu v pračkách přísně potrestala a nikdy by byla nestrpěla mou útočnos. Když bylo Napoleonovi devět let, odvezl jej otec i s jeho bratrem Josefem do Francie. Zde ho nejprve umístil v autunské koleji, avšak ještě téhož roku byl jako stipendista přijat do vojenského učiliště ve městě Brienne. V této škole si velmi vytrpěl od studentů, kteří se mu posmívali pro jeho malou výšku a špatnou francouzštinu, přičemž tyto problémy řešil vulgárními a fyzickými útoky. I přes tuto nepřízeň pilně studoval a projevoval mimořádné nadání v matematice. Měl také výborné známky ze zeměpisu, dějepisu i jiných předmětů s výjimkou latiny a němčiny. V patnácti letech své studium v Brienne úspěšně ukončil a v říjnu 1784 byl přijat do pařížské vojenské školy École Militaire, která se počítala k těm nejlepším ve Francii. Ale již v prvním učebním roce k němu dorazila zpráva, že jeho otec zemřel. Rodina tak zůstala téměř bez prostředků a jelikož si byl Napoleon vědom skutečnosti, že na staršího bratra není spolehnutí, převzal na sebe roli živitele rodiny, během prvního roku zdárně ukončil celé dvouleté studium a 30. října 1785 vstoupil do armády. Poté, co se šestnáctiletému Napoleonovi podařilo úspěšně složit důstojnické zkoušky, byl přidělen pluku La Fère–Artillerie posádkou při dělostřelecké škole ve Valence. Zde se mu i přes hodnost podporučíka žilo velmi těžce, neboť větší část platu posílal matce. O to více se ve volném čase věnoval soukromému studiu vojenské historie, matematiky, zeměpisu, filosofie a osvícenské literatury XVIII. století. V září roku 1786 si vyžádal dlouhodobou dovolenou a odcestoval na Korsiku, aby urovnal materiální situaci rodiny. Ke své jednotce, která se mezitím přesunula do Auxonne, se vrátil v červnu roku 1788. I na tomto novém místě pokračoval s neutuchajícím zanícením v dalším studiu a zde jej také o rok později zastihly události Velké francouzské revoluce. Pluk La Fère–Artillerie se připojil k povstalcům a Napoleon, který pochopil, že se otevřela cesta pro jeho kariéru, požádal dva a půl měsíce po vzpouře jednotky o další dovolenou. Domníval se, že touhu po sebeprosazení dříve uspokojí na rodném ostrově, než kdyby čekal na povýšení v rámci skomírající vojenské hierarchie. Do Ajaccia dorazil koncem září 1789 a neprodleně se zapojil do místního politického dění. Spolu se svým bratrem Josefem stáli u počátků revolučního hnutí ostrova a na jejich písemnou výzvu Národní shromáždění odsouhlasilo zrovnoprávnění Korsiky s ostatními částmi francouzského království.Současně byla udělena amnestie všem, kdo kdysi bojovali za nezávislost ostrova. To umožnilo návrat i někdejšímu vůdci protifrancouzského odboje Pascalu Paolimu, jenž byl pro Napoleona po celé jeho dětství ústředním hrdinou. Avšak starší muž, jehož Korsičané záhy zvolili předsedou departmentu direktoria, vystupoval vůči svému obdivovateli velmi chladně a brzy se ukázalo, že jejich cesty se neshodují. Snahou Paoliho byla korsická samostatnost, naproti tomu Bonaparte viděl v revoluci nové možnosti jak pro rozvoj ostrova, tak pro svou kariéru. Když tedy mladý dělostřelecký důstojník po několikaměsíčním pobytu ve svém rodišti zjistil, že veškeré jeho snahy zůstávají bez větších výsledků, odjel zpět do Francie. Aby matce ulehčil v rodinných výdajích, do Auxonne si sebou odvážel i svého mladšího bratra Ludvíka. U své jednotky byl v červnu 1791, po šesti letech služby, povýšen na poručíka a zároveň převelen ke 4. dělostřeleckému pluku ve Valence. Ve městě, jež stálo na počátku jeho vojenské kariéry, vstoupil do „Spolku přátel konstituce,“ který byl odbočkou klubu jakobínů. Tři měsíce po povýšení požádal o další dovolenou, tentokrát dvanácti týdenní. Opět se vrátil na Korsiku, kde se nechal zvolit podplukovníkem praporu dobrovolníků (což mělo za následek jeho odchod z dělostřeleckého pluku) a definitivně se odcizil s Pascalem Paolim. Navíc 8. – 12. dubna 1792 se Bonapartovi dobrovolníci střetli s řádnou armádou, přičemž byly ztráty jak v řadách vojáků tak mezi civilisty. Kvůli této akci, při níž se dokonce pokusil obsadit pevnost v Ajacciu, byl Napoleon povolán do Paříže, aby se po udání svých nepřátel zodpovídal u výboru vojenského ministerstva. Do francouzské metropole dorazil již koncem května a bez větších problémů se mu podařilo dosáhnout toho, že proti němu vedená záležitost byla zamítnuta. Díky skvělé politické reputaci byl na svou žádost opět umístěn ke 4. dělostřeleckému pluku a posléze povýšen do hodnosti kapitána. Tento rok, poté, co se 10. srpna stal nahodilým svědkem útoku chátry na Tuilerie, si vyžádal ještě jednu dovolenou a opět se vrátil na rodný ostrov, kde zůstal plných osm měsíců. Znova se chopil velení pluku dobrovolníků a účastnil se nevydařené invaze na Sardinii. Po této vojenské operaci jeho bratr Lucien v jakobínském klubu v Toulonu odhalil korsického předsedu direktoria jako zrádce republiky a Národní konvent vydal rozkaz k Paoliho zatčení. Korsický vůdce okamžitě vyzval svůj lid k válce za nezávislost a veškerý hněv paolistů dopadl na klan Buonapartů. Bratři Buonapartové byli odsouzeni k veřejnému prokletí a začal na ně hon. Po strastiplných a dobrodružných peripetiích se Napoleonovi nedlouho před obsazením ostrova Angličany podařilo spolu s matkou, bratry i sestrami emigrovat do Francie. Mladému uprchlíkovi nezbylo než se ze svého nedostatečného platu postarat o celou rodinu a žít v ještě větší nouzi. Roku 1793 však v jeho životě nastal zásadní obrat. V Toulonu vypuklo protirevoluční povstání, jež podpořilo anglické a španělské loďstvo křižující západní část středozemního moře. Revoluční armáda se jihofrancouzské město pokusila z pevniny získat zpět, avšak obléhání, k němuž se Napoleon připojil 18. září, bylo mdlé a neúspěšně. Když mladý Korsičan viděl bezvýslednost pokusů vrchního velitele Carteauxe, zkusil mu navrhnout nový plán k překonání nepřátelského odporu, ovšem neúspěšně. Teprve až jej podpořil vlivný komisař Konventu Gasparin, který stál za vystřídáním Carteauxe generálem Dugommierem, se mu podařilo návrh prosadit. 14. prosince zahájily Napoleonem nově rozmístěné baterie palbu proti opevnění přezdívanému „Malý Gibraltar“ a v noci ze 17. – 18. prosince došlo k finálnímu útoku. Zteči třech proudů, jimž velel generál Dagommier, se obléhaným podařilo ubránit, avšak nápor čtvrté kolony pod přímým Bonapartovým velením slavil úspěch (při boji byl pod Napoleonem zastřelen kůň a byla mu probodnuta noha) a anglické a španělské lodě, vystavené střelbě republikánských děl, odpluly pryč z města. Boje sice trvaly ještě celý následující den, ale to již nic nezměnilo na faktu, že Toulon padl. Úspěch, který Napoleon slavil u Toulonu, se stal pro mladou generaci 19. století symbolem náhlého a rychlého zvratu v životě. Nejenže mu vynesl hodnost brigádního generála, měl také plnou důvěru jakobínské strany a získal si pozornost Paula Barrase, který se během následujících dvou let stal jedním z nejdůležitějších lidí ve Francii. To vše v pouhých čtyřiadvaceti letech. Cesta vzhůru však pro něj nebyla ani teď lehká. Již následujícího roku došlo v Paříži k politickému převratu a čelní vůdci jakobínů byli 9.thermidoru (27. července) 1794 pozatýkáni a následujícího dne bez vysvětlení popraveni. Spolu s touto akcí došlo k vlně zatýkání osob blízkých popraveným a  11 srpna byl zatčen i Napoleon. Komisaři, kteří jej vyšetřovali, však neshledali na jeho osobě nic kompromitujícího, a proto byl po čtrnácti dnech věznění propuštěn. Posléze krátce působil u francouzské armády v Itálii (dále jen „Italská armáda“), načež mu byla učiněna nabídka stát se generálem pěchoty ve Vendée. Tuto alternativu sebeuplatnění odmítl, snad se cítil i uražen, a nadále setrval v Paříži. Zde v druhé polovině roku 1795 došlo k mohutnému roajalistickému povstání. Bonaparte byl pověřen velením dělostřelectva a díky jeho zásahu se 13. vendémiaire (5. října) podařilo zcela rozvrátit útok povstalců na Tuilerie. Tento čin mu vynesl hodnost divizního generála a velení nad vnitřní armádou tj. vojáky Paříže a blízkého okolí cca. 39 000 mužů. Přesto stále nebyl spokojen a toužil po jiné výzvě – velet Italské armádě. V tomto směru vyvinul značné úsilí a své strategické záměry předložil členu Výkonného direktoria Lazare Carnotovi, kterému nezbylo než s mladým velitelem souhlasit a 2. března byl Napoleon skutečně jmenován na vytoužený post. Avšak ještě dříve než se odebral do dějiště nadcházejících bojových operací, osmého dne téhož měsíce pojal za choť o šest let starší Joséphine de Beauharnais, s níž se seznámil krátce po událostech 13. vendémiaire. Již tři dny po svatbě Napoleon kvapně zamířil do hlavního stanu Italské armády ve městě Nizza, kam dorazil 27. března. Druhého dne pak vydal svou první a nejspíše nejslavnější proklamaci, jakou ke svým vojákům kdy pronesl:„Vojáci, jste skoro nazí, špatně živení; vláda vám dluží mnoho a dát vám nic nemůže. Vaše trpělivost a odvaha, kterou jste vprostřed těchto skal prokázali, jsou obdivuhodné, avšak nepokrývají vás slávou ani leskem. Chci vás dovésti do nejúrodnější roviny světa. Bohaté provincie, veliká města upadnou ve vaši moc. Nezahálel ani v dalších aktivitách. Rychle se snažil zkonsolidovat a zrevidovat síly vojska a 5. dubna se jeho muži vydali na pochod. 9. dubna vstoupil na italské území. Ve čtrnácti dnech pak svedl šest vítězných bitev s rakousko–piemontskými sbory, přičemž projevil pohrdání před osobním nebezpečím a odvahu hraničící s drzostí. Tímto bleskovým postupem přinutil Piemont uzavřít s Francií mír a brzy poté (7. května) se jeho muži přepravili přes řeku Pád, aby mohli pokračovat v boji s Rakušany. Napoleon dosáhl dalších velkých vítězství; v bitvě u Lodi, obsazením Milána, v bitvě u Castiliogne, v bitvě o arcolský most v bitvě u Rivoli aj. Postupně zatlačil rakouské jednotky až k Vídni a císařský dvůr, u něhož zpočátku vypukla panika, zažádal o mír. 17. října 1797 podepsaly obě strany finální podmínky mírové smlouvy a Napoleon se vrátil do Paříže. Ještě předtím však byl nucen do francouzské metropole vyslat generála Augereaua, aby poskytl podporu direktorům, kteří chtěli udržet republikánské zřízení země silou, neboť národ dal ve volbách najevo svoji touhu po návratu starého pořádku. Na Bonapartovu počest byl v Louvru uspořádán banket a navíc byl jmenován členem matematické sekce francouzské Akademie. V roce 1798 byl Napoleon pověřen velením připravované invaze do Anglie. Tuto akci však vzhledem k síle anglického loďstva pokládal za hazard a navrhl Direktoriu Talleyrandem již dříve nastíněnou expedici do Egypta. Francii mělo dobytí této země otevřít cestu k Orientu a připravit jí cestu k možnému vyhnání Britů z Indie. Oficiální velení výpravy obdržel 5. března a již 19. května flotila francouzských lodí zamířila přes Maltu k africkému pobřeží. Po cestě se jí podařilo se štěstím uniknout britskému loďstvu pod velením admirála Nelsona a 1. července celé uskupení dorazilo k Alexandrii. Egyptské pobřežní město padlo do Napoleonových rukou již následujícího dne, čímž se mu otevřela cesta na Káhiru. 21. července se vítězně střetl s Egypťany v bitvě u pyramid a dalšího dne se zmocnil i egyptské metropole. 1. srpna se Nelsonovi podařilo porazit francouzskou flotilu v bitvě na Nilu, čím se Napoleon dostal do naprosté izolace. 31. ledna 1799 tedy zahájil ofenzívu do Sýrie a postupně dobyl El Arish, Jaffu a oblehl Akru. Vojsko však bylo před hradbami města postiženo morovou epidemií a Napoleonovi nezbylo než ustoupit zpět ke Káhiře. 25. července pak porazil turecké vojsko v pozemní bitvě u Abukiru, avšak teď mu již bylo zřejmé, že egyptské tažení se stalo slepou uličkou jak ze strategického, tak z jeho osobního hlediska. Současně se svým dalším triumfem obdržel informace, že Francie utrpěla od spojených rusko-rakouských sil zdrcující porážky a domácí politická scéna spěje k další nezadržitelné krizi. Bonaparte zanechal celé vojsko v Africe a ráno 22. srpna 1799 potají odplul do Francie. V Paříži jej bouřlivě vítaly davy občanů jako hrdinu a dobyvatele, který přijel, aby zachránil svoji zemi. Nejhorší tíseň však již minula a tak se záhy zapletl do politického převratu zorganizovaného členem Direktoria jménem Joseph Sieyès. Ten toužil omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci. Naivně se domníval, že se Napoleon spokojí pouze s rolí povolného vojenského nástroje. Sám Bonaparte nic ohledně převratu nenavrhoval; ostatně plán již byl připraven a vybroušen do nejmenších podrobností. Obratně však využil nabízené příležitosti a po událostech 18. – 19. brumairu  9. – 10. listopadu, kdy za dramatických okolností zaniklo Direktorium i Rada starších a Rada pěti set, byl po novém a zinscenovaném zasedání Rady pěti set jmenován prvním ze tří konzulů. V jeho pravomoci bylo iniciovat tvorbu všech zákonů, jmenovat ministry a činitele, vyhlašovat válku a uzavírat mír. Funkce dalších dvou direktorů byla pouze poradní a konzultativní. I když se Sieyès, jenž se snažil ústřední vládu získat pro sebe, pokoušel limitovat Bonapartovu moc formálními omezeními, ničeho nedosáhl, neboť za třicetiletým Korsičanem stála armáda. Národ toužící po nalezení stability vyjádřil v plebiscitu ze 7. února 1800 Napoleonovi i nové ústavě výraznou podporu (pro hlasovalo 3 011 007 voličů; nesouhlas jich vyjádřilo 1 562). Více než rok před samotnou korunovací vyprovokoval Napoleon další válku s Anglií (květen 1803). Byl si dobře vědom skutečnosti, že jeho severní soused disponuje značnou námořní převahou a proto se zabýval realizací pozemní invaze a přepravy jednotek přes Lamanšský průliv. Byl si naprosto jist svým vítězstvím a začal proto i v Evropě uplatňovat agresivní politiku. V červnu roku 1804 připojil k Francii Ligurskou republiku a v květnu následujícího roku se nechal korunovat italským králem. Angličtí představitelé, vědomi si reálné hrozby napadení země a nedostatečné velikosti pozemní armády, ihned vyvinuli diplomatickou intervenci na ruském a rakouském dvoře s cílem vytvořit novou, v řadě již třetí, protifrancouzskou koalici. Nepřipravené Rakouské císařství zpočátku další válku odmítalo. Avšak jeho diplomatický postoj nabral opačný směr poté, co Napoleon nechal z území Bádenska unést, a po zinscenovaném procesu popravit, vůdce francouzské emigrantské šlechty, navíc blízkého příbuzného bývalého francouzského krále Ludvíka XVI., vévodu Antoina d´Enghien. Tímto činem, i do budoucna, ztratil francouzský císař sympatie většiny hlav evropských panovnických dvorů, nehledě na fakt, že 28. července 1805 byla podepsaná anglicko-rusko-rakouská spojenecká deklarace a Rusové i Rakušané vyhlásili Francii válku. Aby se Napoleon vyhnul obranné válce na několika frontách, rozhodl se zaútočit na nejbližšího nepřítele  Rakousko a posléze se vypořádat s Rusy. Tažení se účastnilo na 200 000 francouzských vojáků bývalé Anglické armády sbory, jež byly připraveny u Lamanšského průlivu na invazi do Británie, která pro tuto kampaň nesla nové Napoleonovo přízvisko Grande Armée ďAllemagne – Velká německá armáda (všeobecně se jí bude říkat jen Grande Armée – Velká armáda). Francouzští vojáci tedy místo připravovaného vylodění vyrazili v sedmi proudech do Bavorska, kde své síly soustřeďoval podmaršálek Mack. Při namáhavých pochodech se přesunovali rychlostí 25 až 30 km za den, aniž by rakouský vrchní velitel tušil, kde se objeví. Dne 7. října došly sbory francouzských maršálů Soulta, Davouta a Lanese a Muratovo jezdectvo k Dunaji, který překročily 60 kilometrů v Mackově týlu. O několik dní později byl generál Mack i s většinou rakouské armády u Ulmu obklíčen a 20. října byl donucen kapitulovat. Z obklíčení ho nevyprostila ani Podolská armáda ruského generála Kutuzova, již vyslal Rakušanům na pomoc jejich spojenec car Alexandr I. V průběhu pokračujícího tažení padla do francouzských rukou i Vídeň a Napoleon se ve stopách ustupujících Rusů vydal na Moravu. Zde rozdrtil vojska koalice v bitvě u Slavkova a Rakušané byli nuceni 26. prosince uzavřít tzv. prešpurský mír, jenž pro ně znamenal ztrátu italských a velké části německých území. První vážnější roztržka mezi vládci Ruska a Francie se datovala již k podzimu roku 1810. Car Alexandr ignoroval ujednání o kontinentální blokádě a umožnil konvoji 120 britských lodí vyložit zboží v ruských přístavech. Napoleon jako odvetu anektoval vévodství Oldenburgské, což pro ruského vládce představovalo velmi výraznou urážku, neboť choť oldenburgského následníka trůnu byla Alexandrovou sestrou. Car kontroval novým celním tarifem, jenž zvyšoval sazby na dovoz luxusního francouzského zboží a vína. Napoleon tedy začal na ruského panovníka vyvíjet diplomatický nátlak, ten však selhal. Rozhodl se proto pro důraznější opatření – válku. K tomuto účelu shromáždil dosud největší armádu, co kdy operovala na evropském bojišti, čítající na 440 tisíc mužů. Z tohoto počtu bylo 125 tisíc rodilých Francouzů, zbytek tvořily kontingenty více či méně loajálních spojenců. Soustřeďování vojsk trvalo téměř celou první polovinu roku 1812. Dne 9. května v šest hodin ráno se v doprovodu císařovny Napoleon odebral z paláce Saint–Cloud k Velké armádě. 16. června dorazil do Drážďan, kde o tři dny později nadiktoval proklamaci ke svým vojákům. Za další dva dny dal těmto mužům pokyn k pochodu přes řeku Němen (24. června). Válku plánoval co nejrychleji ukončit tím, že vnutí nepříteli rozhodující bitvu, avšak jeho protivník generálporučík Michail Bogdanovič Barclay de Tolly, vědom si toho, že proti Francouzům může postavit pouze 256 tisíc mužů, se rozhodl uplatňovat taktiku spálené země a vtahovat francouzská vojska hlouběji do rozlehlého ruského vnitrozemí. Napoleon se tedy pokusil obě nepřátelské armády obejít z různých stran, ale ani tato strategie neslavila úspěch. Nakonec se protivníkovy rozdělené síly spojily u Smolenska (3. srpna), kde došlo k prvnímu většímu střetu války. Generálporučík Dochturov s 20 tisíci muži po dva dny bránil město, aby kryl ústup celého vojska a Rusům se opět podařilo vyklouznout (17. – 18. srpna). V dobytém Smolensku se musel Bonaparte rozhodnout, zda má zastavit postup nebo táhnout až k Moskvě. Pro první alternativu hovořil zejména tristní stav zásobování, délka komunikačních linií, na nichž postupně drolil své síly, chybějící koně pro kavalérii a pokles morálky zapříčiněný hladem. Současně začaly propukat epidemie úplavice a tyfu. Na druhou stranu si francouzský císař nemohl dovolit ztratit tvář před Evropou, v sázce byla jeho pověst. Počítal s tím, že sil má ještě dost a věřil ve svou šťastnou hvězdu. Přiklonil se proto k alternativě pokračovat dál až ruskému velkoměstu a toto rozhodnutí bylo pravděpodobně nejklíčovější v celém tažení a nejzákladnější příčina pozdější katastrofy. V noci z 24. na 25. srpna Francouzi vyrazili ve stopách ustupujících Rusů a brzy obsadili Vjazmu, kde našli značné množství zásob, které nestačil protivník zničit. Car Alexandr mezitím odvolal z postu vrchního velitele ruské armády Barclaye de Tollyho a nahradil jej generálem Kutuzovem. Ten, přinucen politickými okolnostmi, dal Napoleonovi vytoužené generální střetnutí. K bitvě u Borodina došlo 7. září, avšak žádné straně nepřinesla rozhodující převahu.Přesto o týden později vstoupil Napoleon do Moskvy. Ubytoval se v Kremlu a stejně jako po celé tažení i zde (podle vyprávění očitých svědků) psal sto dopisů denně, řídil všechny státní záležitosti své rozsáhlé říše, zabýval se diplomacií, problémy ve Španělsku a současně řešil otázky, které mu přinášelo ruské tažení. Mohutné požáry, jež od prvních dnů zachvacovaly celé velkoměsto, jej 17. září donutily kremelskou rezidenci opustit druhého dne se však oheň umírnil a umožnil mu návrat zpět. S přibývajícími dny si Napoleon začínal uvědomovat, že Moskva je jen další slepou uličkou jeho kariéry. Někteří z maršálů a generálů mu radili ve velkoměstě přezimovat, avšak Napoleon instinktivně cítil, že jeho velká říše není tak pevná a jeho spojenci nejsou tak spolehliví aby mohl nechat Evropu. Evropou a zahrabat se do ruského sněhu. Navíc se neúnosnou měrou začaly množit souboje, na denním pořádku byly výtržnosti a kázeň i morálka vojáků a poddůstojníků rapidně poklesla. Pokusil se proto nabídnout Alexandrovi I. mír, ten však Napoleonovu nabídku přijmout nemohl a ani nechtěl. 14. října vydal francouzský císař dispozice nasvědčující o blízké evakuaci, definitivní rozhodnutí pak padlo poté, co maršál Murat utrpěl 18. října porážku v bitvě u Tarutina. Následujícího dne začali Francouzi opouštět Moskvu směrem na Kalugu, vstříc Kutuzovovi. 24. října však byl Napoleonův předvoj zastaven v bitvě u Malojaroslavce. Dalšího dne se císař vyhnul generální bitvě s Rusy se slovy: „Ten ďábel Kutuzov už nebude mít příležitost k nové bitvě se mnou,“ a tato velmi silácká věta vlastně znamenala přiznání porážky. Posléze vydal rozkaz vrátit se ke Smolensku tou samou cestou, jíž sem armáda přitáhla. 30. října udeřily první mrazy, které předznamenaly atmosféru následujícího exodu. Napoleon snášel útrapy společně s vojáky, které se snažil osobním příkladem povzbudit. Celé hodiny se brodil opřen o hůl sněhem a rozmlouval s pochodujícími, vezl se v kočáře nebo pochodoval uprostřed vojáků gardy. Do Smolenska dorazil v noci z 8. na 9. listopadu. Ve městě strávil čtyři dny, shromažďoval rozptýlené zbytky mužů, načež vyrazil směrem k městu Orša. Mezi 15. až 18. listopadem byl zle tísněný z několika stran přinucen k třídenní bitvě u Krasného. Přestože utrpěl značné ztráty, podařilo se mu dál ustupovat až k Berezině. U této řeky došlo k dalšímu tragickému dějství celé anabáze. Když se sapérům podařilo postavit dva mosty přes vodní tok a císař s gardou se po tuhém boji přepravili na druhý břeh, za dramatických okolností oba přechody ucpaly davy nedisciplinovaných zbytků vojska a došlo k dalším vysokým ztrátám na lidských životech. Od Bereziny pokračoval Napoleon k Vilnu, kam dorazil 6. prosince. Odtud inkognito projížděl Evropou a v půli prosince již dorazil na hranice Francie.

Bonapartismus – tímto termínem, či jevem, je v první řadě označována oddanost dynastii Bonapartů a zároveň systému vlády jež tvořil základní pilíře Napoleonova císařství. Tento systém je obvykle definován jako jedna z forem diktatury opírající se o armádu, využívající osobní moci v podmínkách nestálé rovnováhy třídních sil. K jejímu uskutečňování zpravidla patří akt šovinistické propagandy a agrese. Bonapartismus není spojován pouze s osobou Napoleona I. ale také s vládou a osobou jeho synovce Napoleona III.

Code Civil (des Français) – občanský zákoník (též nazývaný Code Napoléon) byl koncipovaný řadou právních expertů té doby (Tronchet, Bigot de Prémaneneu, Cambacérès, Malleville aj.), přičemž Napoleon často zasahoval do utváření jednotlivých návrhů a projevoval značný zájem o závěry komise. Oficiálně byl vyhlášen 21. března 1804, obsahoval 2 281 článků a definitivně odstraňoval feudalismus a jakékoliv stopy lenního práva. Mezi jinými pak např. potlačil práva prvorozených a stanovil dělbu majetku mezi všechny dědice mužského pohlaví, formálně uznal oprávněnost dřívějšího prodeje státních pozemků zkonfiskovaných církvi a emigrantům, či stanovil další podmínky dědictví a rozvodů.

Kontinentální blokáda – byla vyhlášena v Berlíně  dekretem z 21. listopadu 1806. Zahrnovala v sobě tato opatření: 1. Britské ostrovy se prohlašují za nalézající  se v blokádě. 2. Obchodování i jiné styky s Angličany se zakazují a následkem toho veškeré dopisy a zásilky ve prospěch Anglie nebo jejích poddaných se nesmí přepravovat poštou a budou zkonfiskovány. 3. Každý anglický poddaný  nacházející se na území obsazeném vojskem francouzským nebo jeho spojenců se prohlašuje za válečného zajatce. 4. Veškeré vlastnictví anglických poddaných se konfiskuje. 5. Veškeré zboží náležející Anglii a veškeré  výrobky z fabrik nebo pocházející z britských kolonií  se konfiskuje. 6. Polovina sumy, jež se utrží za zboží pocházející  z konfiskací, bude dána jako náhrada obchodníkům, jejichž  plavidla budu zajaty anglickými loděmi. 7. Lodě připlouvající  z Anglie nebo z britských kolonií se nebudou vpouštět do žádného přístavu. 8. Lodě, jež překročí toto nařízení, budou zkonfiskovány i s nákladem. 9. Konečné rozhodnutí o všech sporech, které mohou vzniknout při vykonávání tohoto dekretu, přísluší řešit komisím zřízeným v Paříži. Jako odpověď na tyto dekrety britská vláda vydala 7. ledna 1807 rozkaz, který zakazoval neutrálním lodím provozovat obchod ve francouzských přístavech nebo v přístavech jejích spojenců. Tento rozkaz byl 11. listopadu téhož roku rozšířen o pravidlo, které prohlašovalo veškeré nebritské evropské i koloniální přístavy ve stavu blokády a lodě připlouvající do těchto přístavu měly být zadrženy, prohledány, odvezeny do Anglie a platit určitou pokutu. 17. prosince Napoleon kontroval tzv. Milánskými dekrety, které stanovily, že lodě respektující britský rozkaz z 11. listopadu budou zbaveny práv své národnosti a zabaveny. Nakonec však uznal, že některé britské koloniální suroviny jsou nenahraditelné a tzv. Trianonským tarifem z 5. srpna a 17. září 1810 umožnil za vysoké celní poplatky (40 – 50%) dovoz určitých komodit. 19. října pak dále stanovil, že veškeré anglické výrobky i jiné zboží nalezené na území nalézajícím se ve francouzské sféře moci, má být spáleno.